Dnes oslavujeme ty svaté, které nestačila zaznamenat ani (jinak velmi pozorná) římská kongregace pro svatořečení. A těch je mnohem víc než těch, které zaznamenala.

Civilizace lásky se nezrodí z jediného, byť okázalého gesta, ale z množství drobných a vytrvalých činů, jimiž zůstáváme věrni dobru a které tvoří hráz proti odlidštění. (Lev XIV.)

Když loni nastoupil nový papež, zvolil si jméno Lev, protože chtěl aktivně pokračovat v sociální nauce církve.

"Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodláme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých." (Papež František)

Kněžství se často chápe jako mocenská a rituální pozice, spojená se zvláštním způsobem života, formální autoritou, ale taky s ochotou sloužit a být k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Tato podoba kněžství je však odsouzena během několika desetiletí k zániku. Co ji může nahradit?

Při rozhodování ve volbách si všímejme nejen slov a slibů, ale také toho, jak kandidáti jednají s druhými, zda jsou připraveni nést odpovědnost a hledat řešení pro dobro všech.

Dnes už není samozřejmé, že by se víra předávala v rodině z generace na generaci. Stále víc mladých lidí přestává sdílet víru svých rodičů či prarodičů. Znamená to, že je špatně vychovali?

"Vládcové lidí, když se tedy těšíte z trůnů a žezel, ctěte moudrost, abyste kralovali navěky!"

Poselství tohoto příběhu je zjevné: syn naoko poslušný představuje farizeje, kteří měli plná ústa řečí o Bohu, ctili staré tradice a bezchybně naplňovali literu zákonů, ale Mesiáše nepřijali, ačkoli na něj veřejně ukázal už Jan Křtitel. Pro své lpění na tradici nebyli schopni vnímat to nové, co přicházelo. Naopak ti, kdo byli považováni za vyvrhele...